Vladimír Soukup studoval kompozici nejdříve soukromě u prof. Zdeňka Hůly, v roce 1955 pak ukončil své odborné školení na pražské Akademii múzických umění jako žák prof. Jaroslava Řídkého. Od té doby se věnoval kompozici jako svému výhradnímu povolání.
Těžiště Soukupova tvůrčího zájmu byla bezpochyby hudba instrumentální, at už komorní či orchestrální. Na začátku své skladatelské dráhy si Vladimír Soukup vytkl za jeden z dlouhodobých úkolů napsat sonátové skladby pro nejrůznější sólové nástroje. Svůj záměr nikdy neopustil: jeho instrumentální koncerty a sonáty tvoří početnou řadu skladeb, v nichž se odrážejí všechny chorakteristické znaky autorovy kompoziční práce a stylu. Nikdy nepřestal považovat tradiční sonátovou formu za stále  živý a inspirativní podnět k rozvinutí tvůrčí fantazie. Umožňovala mu psát hudbu různorodých nálad, dramatického spádu a virtuosní povahy - hudbu, v níž vyjadřuje svůj vztah k současnému rytmu a stylu života. Jeho skladby pro sólové nástroje, ač nejsou psány pro určité interprety (s výjimkou pozounového koncertu, který je věnován prof. Hejdovi, členu České filharmonie a profesoru konzervatoře), se vyznačují při obtížnosti svých partů výbornou hratelností a vystižením specifiky nástrojové techniky a melodiky. Proto většinou našly značný interpretační ohlas. Tento obraz Soukupových snah doplňují závažným pohledem do tvůrčí problematiky i autorovy čtyři symfonie a několik ansámblových děl.
V sedmdesátých letech se v Soukupově tvorbě objevila nová dominanta, souběžná s aktivitou na poli instrumentálním.Byl to zájem o hudební jeviště: o balet, operu, muzikál. Lásku k divadlu zdědil Vladimír Soukup po rodičích, kteří byli náruživí ochotníci a divadelní scéna docela přirozeně provázela i jeho první skladatelské kroky už v dětských letech. Sám však vkročil na profesionálni scénu v oblasti hudebního divadla až v roce 1960, kdy vytvořil celovečerní balet "Francois Villon", který se provozoval s výraznými úspěchy na ostravské (40 repríz) a budějovické (35 repríz) scéně. Se značným časovým odstupem pak následovaly muzikály "Slunce nad řekou" - komorní satira na podvodníky a jejich oběti (60 repríz v Hudebním divadle v Karlíně), "Zelená dolina" z prostředí dnešní vesnice, pak dvojice operních děl  "Kleopatra" (na shakespearovské téma) a komorní opera buffa "Zuzana v lázni"(satira s námětem ze současnosti, úspěšně uvedená v Opavě, 1980). Svou třetí operu komponoval autor ke stému výročí Národního divadla: má název "Rebelie" a její děj je situován do 18. století do doby velké selské bouře, která skončila nechvalně proslavenou porážkou sedláků u Chlumce. Na vlastní námět složil Vladimír Soukup balet "Broučci", který vzdáleně vychází ze známé Karafiátovy knížky. Hudebně dramatické skladby určovaly povahu závěrečné fáze Soukupova díla. Průpravou k ní byly autorovy kantáty, písňové a sborové cykly z let 1956 - 1974, psané vesměs - až na dvě vyjímky - na texty českých básníků.
Ve své hudbě Vladimir Soukup usiloval o srozumitelný, kompozičně přehledný tvar. Soudobého posluchače se snažil zaujmout nikoliv pouze zvukovým efektem či výrazovým experimentem, ale otevřenou citovou výpovědí. Svá východiska našel v tvorbě tzv. klasiků 20. století, tj. především Prokofjeva, Martinů, Honeggera, Bartóka. Přítomnost melodického prvku byla pro něj "conditio sine qua non", stejně jako uplatnění výrazného rytmu.