Skladatel a houslista Miloš Sokola studoval na brněnské konzervatoři hru na housle u O. Vávry a kompozici u V. Petrželky (1936 - 38). Po absolutoriu (1938) odešel do Prahy a pokračoval ve studiu na Mistrovské škole pražské konzervatoře u Vítězslava Nováka (1938-40), ale svá studia z existenčních důvodů přerušil a přijal místo správce na hudební škole spolku Moravan v Kroměříži (1941-42). Studium skladby dokončil u Jaroslava Křičky (1944). V září 1942 jej Václav Talich přijal jako houslistu do orchestru Národního divadla (členem orchestru do r. 1973). Kompoziční činnosti věnoval veškerý svůj volný čas, ale jeho dílo narůstalo jen pomalu, neboť bylo vždy výsledkem tvůrčího hledačství. Proto také každá skladba Miloše Sokoly má svou myšlenkovou závažnost a celý jeho umělecký odkaz je vzácně vyrovnaný. Nejintenzívněji se věnoval tvůrčí práci v posledních třech letech života, která strávil v klidné pohodě v Malých Kyšicích na Kladensku, kde vzniklo jeho největší symfonické dílo, Variační symfonie, jejíž premiéry 1. února 1979 (ČF, L. Pešek) se již nedočkal. Miloš Sokola vyšel z myšlenkového okruhu svých učitelů, ale ubránil si vždy svou uměleckou samostatnost. Jeho rukopis zůstal zakotven v nejlepších tradicích české hudby, má však své výrazné osobité rysy. Již první práce na sebe soustředily pozornost svou vyzrálostí, opravdovostí a vyvinutým citem pro architekturu celku. Komponoval výhradně z vnitřní potřeby, a proto se nijak nesnažil prosazovat své skladby k provozování. Jeho hudba však měla příznivý ohlas u posluchačů a varhanni skladby se hrály takřka po celém světé. Jejich nahrávky vycházely v podání mnoha renomovaných českých (V. Rabas, J. Reinberger, K. Klugarová, J. Pokorná, I. Sokola) a zahraničních interpretů (Jennifer Bate v Londýně, Conrad Voppel v Německu, J. Romanov v Moskvě, W. Weller a K. Rapf ve Vídni ad.). Nastudování opery Marnotratný syn v Olomouci v roce 1963 bylo úspěchem, jakého tehdejší česká původní hudebně dramatická tvorba dosahovala jen zřídka.