Alois Piňos vystudoval klasické gymnasium a lesní inženýrství. Kompozici studoval nejprve soukromě, pak na brněnské konzervatoři a v letech 1949-53 na Janáčkově akademii. Od r. 1953 tam vyučoval hudebně teoretické předměty, od r. 1965 skladbu.  Od konce 50. let je jeho jméno spojováno hlavně s novou hudbou. Jeho skladatelský vývoj byl podnícen objevem nových aktuálních kompozičních technik, které konvenovaly jeho naturelu. Svůj skladatelský obzor rozšiřoval opakovanou účastí na mezinárodních kurzech v Darmstadtu (P. Boulez, B. Maderna, K. Stockhausen), na kurzech elektronické hudby v Mnichově (M. Kagel, J.A. Riedel) a na kurzech francouzské konkrétní hudby v Praze (P. Schaeffer, F.Bayle a G. Reibel). Od druhé poloviny padesátých let začal cílevědomě vytvářet vlastní kompoziční metodu a poetiku a provádět hudebně teoretický výzkum. Brzy si vytvořil vlastní kompoziční systém a stal se jedním z nejvýraznějších a nejprůbojnějších autorů generace, vstupující na scénu začátkem šedesátých let.

Napsal díla mnoha klasických hudebních forem - od komorních a vokálních děl až po symfonická, a také mnoho děl v netradičních formách a žánrech (hudební happeningy, nové hudební divadlo, pódiové (scénické) produkce, audiovizuální kompozice). Elektroakustické hudbě se věnoval od r. 1964 jako jeden z prvních českých skladatelů. Piňos je též průkopníkem týmové kompozice. V r. 1967 založil skladatelský tým, který vede a z jehož dílny vyšla řada originálních děl (v 60. a 70. letech týmově spolupracoval s I. Medkem a M. Štědroněm).

Piňos patřil mezi ty české skladatele, jejichž tvorba byla v letech 1969 - 1989 komunistickým režimem diskriminována a zakazována. Až po roce 1989 mohl žít a pracovat v normálních podmínkách.

V Piňosově kompoziční třídě na brněnské JAMU studovalo a absolvovalo více než 30 studentů. Mnozí z nich jsou dnes významnými osobnostmi v české hudbě (M. Štědroň, P. Kofroň, J. Kollert, P. Graham, D. Forró, M. Dohnal, I. Medek, D. Dlouhý aj.). Piňos se rozhodujícím způsobem zasloužil o vytvoření moderně orientované „brněnské kompoziční školy". Mnoho času Piňos věnoval organizování a podpoře hudebního života. Byl spoluzakladatelem „Tvůrčí skupiny A", orchestru pro novou hudbu „Studio autorů", sdružení „Camerata Brno", uměleckého sdružení „Q", Společnosti elektroakustické hudby a je členem „Ateliéru '90 Praha", pražské Umělecké besedy a české sekce ISCM. Též pomáhal organizovat festivaly „Expozice experimentální hudby" a „Expozice nové hudby".

Komponování se u Piňose úzce pojí s jeho teoretickým dílem. Monografie „Tónové skupiny" (Praha 1971, anglicky Brno 2001) je jeho nejznámější hudebně teoretickou prací. Její závěry jsou obecně platné a pro kompoziční teorii i praxi významné a inspirativní. Piňosovy další publikované teoretické studie se týkají např. výběru a zpracování zvukového materiálu /zvláště intervalů/, parametrů rytmu a timbru a budování nekonvenčního hudebního řádu, založeného na univerzálních kompozičních principech (selekce, restrikce, multivariace, zcelování, konfluence, latence, oscilace, kontrapozice, hierarchizace, transference, procesualita aj.). Dále lze připomenout Piňosovo členství v mezinárodních skladatelských porotách, vyučování na mistrovských kompozičních kurzech a přednášky na vysokých hudebních školách a na mezinárodních konferencích a sympóziích (Bonn, Dresden, Freiburg, Göteborg, Heidelberg, Helsinki, Ljubljana, Lyon, Reichenau, Riga, Stockholm, Wien, Graz, Bratislava atd.). V letech 1984 - 1994 byl stálým docentem na Mezinárodních prázdninových kurzech pro Novou hudbu v Darmstadtě a v 80. a 90. letech vypracoval též mnoho rozhlasových hudebních pořadů pro Westdeutscher Rundfunk Köln. Jeho skladby jsou hrány v četných evropských zemích i v zámoří.

Za své skladby získal mnoho cen: např. Cenu české kritiky 1994 za 3. smyčcový kvartet, cenu „Classic 1995" za tutéž skladbu /"kompozice roku"/, cenu „Classic 1999\" za skladbu „Stella matutina" /"kompozice roku"/, cenu Musica nova 2001 za skladbu „Bruma", cenu města Brna 2002 za umělecké dílo a aktivity a Janáčkovu Zlatou medaili (v roce 2003) od JAMU za tvůrčí a pedagogickou činnost. V mládí získal Piňos pro svou tvorbu významné podněty v hudbě L. Janáčka, B. Bartóka a O. Messiaena. Zaujala jej hudba hudebních průkopníků (Ch, Ives, E. Varèse), Druhé vídeňské školy a soudobé avantgardy (W. Lutoslawski, G. Ligeti, I. Xenakis, L. Berio). Tradiční formy (koncert, serenádu, symfonii atd.) staví do nových souvislostí a do nevšedních vztahů uvádí i soudobé hudební experimenty. Typické pro něho je hledání objektivního řádu, úsilí o nalezení trvalých hodnot. Aplikuje různé druhy zákonitostí a ryze hudebními prostředky orientuje posluchače ke kladným životním hodnotám, vědom si přitom konfliktů a střetů v realitě. S tím souvisejí katarze v jeho dramaticky pojatých skladbách (Geneze, Panta rhei?, Lux in tenebris). V jeho díle nacházíme tvrdost výrazu (Konflikty, Koncert pro orchestr a mg pás, Metatance, Zatčení, Obžalovaný), intimní lyriku (Canti intimi, Kantiléna, Dolce far niente), intelektuální a šibeniční humor, ironii, hyperbolu, satiru a fikci (Karikatury, Dicta antiquorum, Vyvolavači, Bestiarium, Svízelné situace), zvláštní druh motoričnosti (rychlé finální věty) a specifickou hudební symboliku („231", České letokruhy, Stella matutina). Takřka za znak hudebního neofuturismu lze označit Piňosovo zvukové vyjádření přírodních a civilizačních dějů (Kontrapunkty přírody, Domov, symfonie „Apollo XI"). Akcentovány jsou vztahy jak uvnitř jednotlivých hudebních složek a parametrů, tak mezi nimi navzájem i mezi hudbou a případnými dalšími komponenty (textem, výtvarnými objekty aj.). Zdůraznění vztahů platí tedy pro veškerou Piňosovu tvorbu včetně elektroakustických a multimediálních skladeb. Jsou-li tyto vztahy pohyblivé, vzniká alternativní kompozice o více verzích.

Pro Piňosovu hudbu je typická absence depresivních a nostalgických nálad. Jasně vyjádřen je pozitivní vztah k životu, byť jakkoliv komplikovanému. Výrazně je zastoupena zejména oblast milostná (Ars amatoria, Hudba pro dva, Seznámení, Síla a moc lásky, Zelená hora, Setkávání) a duchovní tématika (Gesta Machabaeorum, In extremis, Pastorela, Panta rhei?, sursum corda, Laudatio, Quo vadis?). V posledních letech akcentuje filosofické téma naděje a spirituální zápas proti silám zla a destrukce (Lux in tenebris, Carmina psalmisona, Stella matutina, Finsternis, Music of Good Hope or Stormy Music, Nomen omen aneb 13 portrétů hada, Bestiarium, Svízelné situace, Clamores).