Pocházel z hornické rodiny, začínal jako učitel a kompozici studoval nejprve soukromě jako žák Otakara Šína, od roku 1943 pokračoval na Pražské konzervatoři ve třídě Aloise Háby (absolvoval v roce 1946).  Z té doby pocházejí jeho první vážnější skladatelské opusy.  Po válce se stal v tehdy nově založené Akademii múzických umění  žákem Pavla Bořkovce. Studium zakončil fagotovým koncertem (1949), který od té doby platí za jeden z nejlepších poválečných instrumentálních koncertů v české hudbě. Po dokončení studií (1950) byl postupně učitelem v nově budované pražské městské hudební škole, pak byl zaměstnán v Hudební a artistické ústředně, na Ministerstvu školství, věd a umění, v Československém rozhlase, dvakrát jako šéf opery Národního divadla, ve Svazu československých skladatelů a v Ochranném sdružení autorském. Nejdéle pobyl v České filharmonii, jejímž ředitelem byl 22 let (1958-1980), když současně vyučoval skladbu na Hudební fakultě AMU (jmenován profesorem). V roce 1980 se stal ředitelem Národního divadla v Praze, odkud odešel těsně po revolučních událostech v listopadu 1989.