Josef Páleníček je příkladem mnohostranného hudebníka, v němž se harmonickým způsobem snoubila několikerá nadání klavíristy, skladatele, pedagoga a kulturně politického pracovníka. Hru na klavír studoval již za svých gymnaziálních let na pražské konzervatoři (absolvoval 1933) a potom na její mistrovské škole u K. Hoffmeistera (1933 - 38). Zároveň vystudoval právnickou fakultu Karlovy univerzity. V kompozici byl žákem O. Šína (1930 - 33), na mistrovské škole V. Nováka (1933 - 36). V létech 1936 až 37 studoval klavír na École normal de musique v Paříži, v kompozici byl žákem A. Roussela (1936-38). Koncertní činnosti se Páleníček soustavně věnoval od roku 1936, od roku 1949 byl sólistou České filharmonie (v roce 1957 též Moravské filharmonie v Olomouci). Kromě sólistické dráhy hrál soustavně v komorních souborech (od r. 1934 byl členem Smetanova, později Českého tria).

Nástrojová hudba v Páleníčkově tvorbě zcela převládá; mezi žánry uměleckým významem dominantní postavení má nástrojový koncert (9 děl); do vzniku řady zdařilých a  "na míru šitých" instrumentálních skladeb se jako inspirativní podnět promítly přátelské vztahy k vynikajícím sólistům (např. klarinetistovi M. Kostohryzovi, violoncellistům M. Sádlovi a S. Večtomovovi, kontrabasistovi F. Hertlovi, klavíristovi R. Firkušnému aj.); pedagog Páleníček vyhradil ve svém díle celou skupinu prací instruktivním účelům. Jako pianista zaujal širší veřejnost již brzy po 2. světové válce zejména svými supraphonskými nahrávkami skladeb L. Janáčka. 

Skladatelský styl
Z hlediska dobových proměn v utváření hudebního slohu 20. století se stala konstantou Páleníčkova skladatelského stylu nejprve neobarokní a neoklasicistní orientace, kterou si jako hlavní zkušenost přinesl z pařížského studijního pobytu. V konzultacích u A. Roussela a v koncertech Tritonu a Mladé Francie poznal řadu komorních novinek té doby, např. Ravela, Roussela, Stravinského, členové pařížské „Šestky", Ferrouda, Prokofjeva, Bartóka, Joliveta a samozřejmě také - z Páleníčkova hlediska vlastně především - Martinů. Páleníčkova cesta od Vítězslava Nováka k A. Rousselovi byla v lecčems obdobná cestě B. Martinů od Josefa Suka k témuž francouzskému mistru o desetiletí dříve. Pařížské zkušenosti ho orientovaly k prohloubenému vztahu k původním, nestylizovaným zdrojům lidové hudebnosti ruské, francouzské, maďarské, české. To, co v tomto smyslu uslyšel v nových dílech o 24 let staršího Martinů, propojilo se s vlastními zážitky z dětství (v Lukovečku na Fryštácku), kde poznal písně hodovní i nábožné, koledy i ukolébavky, vážné chorály i zvonivé cimbálové kapely. Z těchto autentických zdrojů rostla pak Páleníčkova hudební řeč po celý jeho další tvůrčí vývoj. Romanticky pojaté neobarokní rysy ustoupily po válce méně patetickým a v afektech střízlivějším, v tematické práci a tektonice přehlednějším rysům neoklasicistním, avšak nikdy zcela nevyprchaly a později - jako např. v Jitřence z Poémy o člověku - nabyly opět výsostného významu a poslání. Páleníčkův neobarokní a neoklasicistní sklon propojený s moravskou lidovou intonací, měl v sobě navíc skrytou tendenci potřeby velkých emocí. Proto v něm nikdy nepřevážil konstruktivisticky racionální záměr a raději porušil "čistotu" přijatého směrového či teoretického principu. Zvláště robustní Klavírní sonáta, za niž získal cenu Komorního spolku a jíž také roku 1938 u K. Hoffmeistra absolvoval jako klavírista (když už předtím strhla v Paříži A. Cortota), byla nesporně projevem slibného talentu.