Pochází z hudebnické rodiny (otec Josef Blatný byl rovněž skladatelem, žákem Leoše Janáčka). Po absolvování brněnské konzervatoře, na níž studoval hru na klavír, dirigování a skladbu a hudební vědy na brněnské univerzitě, se stal v kompozici žákem Pavla Bořkovce. Toto studium jen zvýraznilo Blatného zálibu v neoklasicismu, která určila i jeho první kompoziční etapu. Je příznačná skladatelovým obdivem ke Stravinskému, Prokofjevovi a Martinů, jejichž umělecký odkaz Blatný vstřebal a přetavil do osobitého hudebního tvaru (tzv. dialogický princip).
Neoklasická etapa byla na konci 50. let vystřídána skladatelovým zájmem o soudobé kompoziční techniky. Pavel Blatný byl jedním z prvních, kdo české hudbě objevovali možnosti dvanáctitónové kompozice, byl však také jedním z prvních, kdo si uvědomili její meze a nedostatky. Ze snahy po uvolnění až dogmatické přísnosti dodekafonické kompozice vyrůstal jeho osobní kompoziční styl.
V 60. letech je charakterizován úsilím o syntézu racionálního kompozičního řádu se spontaneitou bezprostředního muzikantského projevu, o syntézu vážné hudby s jazzem, která bývá označována jako "třetí proud" (Koncert pro jazzový orchestr a 10'30'' pro symfonický orchestr. Díky této tvůrčí koncepci získalo jméno Pavla Blatného rychle popularitu i v zahraničí; svědčí o tom např. fakt, že v žebříčku amerických jazzových kritiků časopisu Down Beat se v roce 1966 ocitl Pavel Blatný na osmém místě a o rok později dokonce na pátém - a to přesto, že jazzovým hudebníkem v pravém slova smyslu nikdy nebyl.
Ve tvorbě „třetího proudu" hledal Pavel Blatný především cestu k posluchači. A poněvadž se v průběhu 60. let stávalo stále zřejmější, že pro řadového posluchače bude nejsrozumitelnější takové dílo, které bude respektovat staletími zafixované tonální cítění, uskutečnil skladatel opětovný návrat k tonalitě - už ve skladbě DEFGAHC z roku 1967. Blatného tvorba "třetího proudu" má tedy svůj specifický vývoj: jestliže jsme ji mohli počátkem 60. let charakterizovat jako sloučení postupů tehdejší Nové hudby a jazzu, je třeba koncem 60. let a v létech 70. hovořit o syntéze jazzu a neoklasických či neorenesančních prvků.
Počátek osmdesátých let znamenal ve skladatelově vývoji zásadní vykročení novým směrem, skladatel se vrací k tonalitě, formové přehlednosti a k záměrně archaizujícímu, co nejvíce zjednodušenému projevu. Na počátku tohoto nového období v jeho tvorbě stojí trojice kantát na Erbenovy texty (Vrba, Štědrý den, Polednice). Cílem Pavla Blatného v celém jeho dosavadním tvůrčím usilování bylo učinit současný projev posluchačsky sdělným a srozumitelným. Spontánní ohlas jeho obsáhlé (více než 500 skladeb), široce rozvětvené a téměř do všech hudebních oborů zasahující tvorby svědčí o úspěšnosti tohoto usilování.
Devadesátá léta a roky nového tisíciletí jsou ve znamení syntéz mezi Novou hudbou, jazzem 60. let a rockovými inovacemi z pera syna Marka (Konforntace, Play, Meditace), ale jsou i ohlédnutím po vlastním díle (Erbeniáda) i díle otce P. Blatného Josefa (Luhačovická melancholie a jiné). Především vítězí polystylovost, např. Antivariace na témbr Antonína Dvořáka, naposledy pak Starý zpěv.
Ocenění
1981 - Cena Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (za kantátu Vrba)
1984 - Cena Leoše Janáčka (za kantátu Štědrý večer)
1989 - Anfiteatro d'argento (Neapol)
2000 - Cena města Brna
