Skladatel a hudební pedagog Jiří Matys získal první hudební vzdělání u otce, který byl varhaníkem, kapelníkem a soukromým učitelem hudby. Do českého hudebního života vstoupil koncem čtyřicátých let v Brně, kde studoval hru na varhany na konzervatoři u Františka Michálka (absolvoval v r. 1947) a poté skladbu na JAMU (u Jaroslava Kvapila, studium ukončil v r. 1951). Během vysokoškolského studia vykonal též státní zkoušku ze hry na klavír. Působil pedagogicky nejprve jako asistent katedry skladby na JAMU, byl ředitelem Lidové školy umění Brno-Královo Pole (1957-1960), poté odešel do Ostravy, kde mj. spolupracoval s Ostravským klvartetem a ostravskou konzervatoří. V létech 1969 - 1977 byl vyučoval na brněnské konzervatoři úvod do skladby, obligátní klavír a korepetoval na tanečním oddělení. Po mnoho let se organizačně podílel na činnosti Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, řadu let se věnoval výlučně komponování, v létech 1996 až 2004 byl profesorem Taneční konzervatoře Brno.
V tvorbě Jiřího Matyse převažují skladby komorní. V této oblasti se skladatel může vykázat desítkami úspěšných děl od velmi četných skladeb pro sólové nástroje, přes tradiční komorní obsazení (zvl. šest smyčcových kvartet, dechová kvinteta), až ke skladbám rozmanitého nástrojového seskupení. Pozoruhodná je i vokální tvorba s výrazným zastoupením dětských sborů. Další velkou samostatnou kapitolu tvoří skladby instruktivní a skladby určené pro vyspělé amatéry, jimž autor věnuje soustavnou pozornost od počátků své tvůrčí dráhy. Orchestrální skladby (Jitřní hudba, Hudba pro smyčcové kvarteto a orchestr, písňový cyklus s orchestrem Psáno smutkem do ticha, Symfonická předehra, Hudba pro smyčce) jsou vesměs charakteristické značnou nástrojovou i dynamickou diferenciací a výrazovou působivostí. Řada jeho děl získala ocenění ve skladatelských soutěžích.
Skladatelův styl se utvářel od samého počátku samostatně a osobitě. Určujícím rysem Matysových skladeb je poetizace hudebního výrazu, což se projevuje i ve filozofičtěji zaměřených výpovědích větších orchestrálních celků (např. Naléhavost času). Skladateli se i v čistě instrumentální tvorbě daří posluchačsky přístupnými, ale nepodbízivými prostředky zachytit křehkou poezii moderně cítěného hudebního krásna.