Skladatel a hudební režisér Jan Málek je absolventem Státní konzervatoře v Praze, kde studoval od r. 1956 na oddělení lidových nástrojů u folkloristy Alberta Peka (se specializací na bicí u Emila Špačka) a v letech 1958-1961 skladbu v kompoziční třídě Miloslava Kabeláče. Od roku 1963 působil v Čs.rozhlase v Plzni nejprve jako hudební režisér, v letech 1965 - 76 pak jako dramaturg Plzeňského rozhlasového orchestru a koncem 60.let i jako lektor a dramaturg tamní elektroakustické laboratoře. Od jara 1976 je Jan Málek hudebním režisérem Československého (nyní Českého) rozhlasu v Praze.
Kompoziční styl: Po období experimentů v oblasti tzv. Nové hudby (7 studií pro dechové a bicí nástroje, I.smyčcový kvartet "Hallgató és táncnóta", Horror Alenae, Tři stadia pro orchestr a dva stereofonní magnetofony) se u Jana Málka stále zřetelněji vyhraňují dva hlavní zájmy: stará hudba a folklór. Zpočátku se jim intenzivně věnoval především jako upravovatel, realizátor, interpret i dirigent při práci s vyspělými amatérskými soubory nebo při natáčení rozhlasových snímků. Z obou těchto inspiračních zdrojů však zhruba od počátku 70.let stále častěji vznikaly i Málkovy vlastní osobité kompozice. Konfrontace historické či folklórní předlohy se soudobými skladebnými technikami, nebo analýza nápěvu a opětovné složení jeho prvků do nového výsledného tvaru brzy patří k Málkovým typickým tvůrčím postupům. Např. jeho I. symfonie (Sinfonia su una cantilena) je vystavěna výhradně z melodického a rytmického materiálu moravské lidové balady v brilantně pojatých kontrastních plochách. Zajímavý dialog s lidovou písní vede Jan Málek v sedmidílném cyklu Túžení pro ženský sbor a sólové housle. V této souvislosti nelze opomenout Málkův originální (možná vůbec první toho druhu) Koncert pro dudy, smyčce a bicí, využívající 3 nástroje v různém (i upraveném) ladění, ani jeho mistrovsky stylizované Variace a Téma pro 5 violoncel „QUANDO IO SARCHIAVA ´L LINO", prozrazující až v samém závěru téma chodské lidové písně. Italská renesance mu byla inspirací k monumentální Poctě kladivu Michelangelovu, napsané k 500. výročí umělcova narození pro symbolické obsazení 5 trubek, 5 trombonů, 5 tympánů, 5 tamtamů a pětihlasý mužský sbor, jež byla příznivě hodnocena na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO 1975. Patří sem i Šest sonetů z Dantova "Nového života" nebo koncertní arie „Amore e´l cor gentil" na verše z téže básníkovy knihy. Na staročeskou milostnou poezie napsal Málek půvabná Svítáníčka. Odrazem historické hudby je do jisté míry i Divertimento č.1 pro smyčce "Paví pero", jímž prochází quasirenesanční pavana. Prozatím nejzávažnějším dílem z tohoto inspiračního okruhu je však rozsáhlé Requiem super l´homme armé, komponované na známý středověký nápěv, a věnované „mrtvým všech válek právě končícího tisíciletí a smutnému výročí začátku II. světové..." , jehož premiéra (11. 4. 2000) vzbudila u posluchačů značný ohlas.