Václav Lídl studoval skladbu na konzervatoři v Brně (u Jaroslava Kvapila, absolutorium 1948). Po skončení studia zprvu pracoval ve výrobě hudebních nástrojů a od roku 1951 se věnoval skladbě jako svému povolání. Zpočátku komponoval hlavně filmovou hudbu (celkem k téměř osmdesáti krátkým, kresleným i celovečerním filmům), postupně se těžiště jeho skladatelské činnosti přesunulo do oblasti hudby koncertní. Lídlův skladebný styl se formoval v návaznosti na českou skladatelskou modernu první poloviny 20. století (J. Suk, V. Novák) a během 60. let se obohatil o některé skladatelské metody tzv. Nové hudby (aleatorika, modalita). Toto obohacení jeho hudební řeči bylo zejména slyšitelné v jeho 3. smyčcovém kvartetu a v orchestrální verzi skladby Suita rustica, kterou původně napsal pro známý pražský soubor Musica da camera Praga. Dominantou jeho tvorby se stala rozměrnější symfonické a kantátová díla, která mají často programní charakter a výrazně humánní poselství - např. vokální symfonie "Tluče bubeníček" s podtitulem "Říkadla pro dospělé" vznikla z podnětu novinových zpráv o hladovějících dětech v tzv. třetím světě. Mnohé jeho skladby, jako druhá a třetí symfonie, podobně jako i protiválečně angažovaný symfonický obraz Balada o červnovém ránu (Lidice 1942) a kantáta Hic homo sum (psáno pod dojmem návštěvy koncetračního tábora v Ausschwitzu) byly častěji uváděny nejen v Československu, ale i v zahraničí (zejména v zemích bývalého Sovětského svazu). Důležitá je Lídlova tvorba pro mladé hudebníky a neprofesionální orchestry (Serenáda, Prázdninový tábor, Pro tisíc kvítků, Variazioni giocosi), hráčsky vděčná je klavírní verze jeho hudby ke kreslenému pohádkovému televiznímu seriálu o loupežníkovi Rumcajsovi (U Rumcajsů v Řáholci, vyšlo 1974, Supraphon).