Skladatel Jan Kapr se od dětství učil hudbě, které se po těžkém úrazu začal od 16 let věnovat výhradně. Vystudoval na pražské konzervato­ři a poté na její mistrovské škole skladbu (v letech (1933-38 a 1938-40) u profesorů Jaroslava Řídkého a Jaroslava Křičky. Po absolutoriu působil 7 let jako hudební režisér pražského rozhlasu, v letech 1950-52 byl šéfredaktorem vydavatelství Orbis. V letech 1961-72 jako docent skladby na brněnské Janáčkově akademii múzických umění vychoval řadu skladatelů, mezi nimi Milana Slavického, Evžena Zámečníka aj. Jan Kapr je také autorem několika pozoruhodných teoretických studií a knihy Konstanty, přinášející osobitou syntézu soudobých hudebních směrů. Těžiště jeho celoživotní aktivity však tkví ve skladatelském díle.

V Kaprově tvorbě let čtyřicátých a padesátých převažovala tehdy běžná tematika lásky k rodné zemi (Píseň o rodné zemi, Domov) a projevil se zde i autorův blízký vztah ke sportovní tematice (Maraton, Olympijská symfonie). V poválečných letech vytvořil Kapr i řadu filmových hudeb. Kaprův kompoziční styl se v té době vyvíjel v rámci rozšířené tonality, ale během šedesátých let se začal výrazně na jeho skladbách projevovat vliv studia tehdy nových, racionálnějších kompozičních technik tzv. Musica nova. Kapr začal věnovat zvýšenou pozornost zvukové barvě, zkoumal artikulační možnosti různých nástrojů a lidského hlasu (Cvičení pro Gydli, Testimonianze, Rotace 9, Oscilace aj.), ověřoval možnosti nových zvukových zdrojů a jejich kombinací s tradičními (např. Šifry s podílem elektronických zvuků). Zatímco během tohoto období vznikala díla převážně komorní, počínaje sedmdesátými léty vznikla na bázi již ustáleného, osobitě barvitého hudebního jazyka díla monumentální, syntetizující autorovo celoživotní směřování. Vedle rozsáhlých symfonických a vokálně symfonických děl (VII. symfonie "Krajina dětství", VIII. symfonie "Campanae Pragenses", IX. symfonie "Josef Mánes" a X. symfonie "Lanžhotská") napsal Kapr v tomto svém vrcholném období i významné skladby vokální, inspirované podněty ze světové (Guten Morgen, Stern, Vendanges) i české literatury Mánesův orloj) a řada pozoruhodných děl komorních (Šachová sonáta pro 2 klavíry, IV. klavírní sonáta, VIIl. smyčcový kvartet, Woodcuts, Barvy ticha aj.). Kaprův strukturálně a zvukově bohatý jazyk dostával postupně stále výraznější emocionální naléhavost a vedle podnětů světového hudebního vývoje se zde projevuje opět autorova bytostná spjatost s rodnou zemí a jejím kulturním dědictvím.

Kaprova tvorba z posledních dvou desetiletí jeho činnosti se stala mezinárodně známým pojmem, Cvičení pro Gydli, Dialogy pro flétnu a harfu a řada dalších, převážně komorních a vokálních děl se dočkala početných repríz v mnoha zemích, jeho skladby měly úspěch na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO, staly se předmětem zájmu domácích i zahraničních vydavatelství a ínterpretů. Jeho kompozice byly zařazeny rovněž do rozhlasového vysílání více států; jedním z nejvýznamnějších úspěchů Kaprovy tvorby byla v tomto směru v roce 1980 mnichovská koncertní a současně rozhlasová světová premiéra VIII. symfonie "Campanae Pragenses" v sérii koncertů Bavorského rozhlasu Musica viva.