Jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů 20. století Miloslav Kabeláč vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři u Karla Boleslava Jiráka a obor dirigování u Pavla Dědečka, na její mistrovské škole studoval klavír u Viléma Kurze. Od roku 1932 pracoval v pražském rozhlasu jako dirigent a jeden z prvních hudebních režisérů. S přestávkou v letech 1941 -1945, vynucenou situací za fašistické okupace Československa, zde zůstal až do roku 1954. Organizačně byl činný v Umělecké besedě a později ve Svazu československých skladatelů. Od roku 1958 byl řadu let profesorem Pražské konzervatoře. Předznamenal úspěšný tvůrčí vývoj svých žáků - Zdeňka Lukáše, Jana Málka, Jaroslava Krčka, Jana Slimáčka a Ivany Loudové. Podnítil i širší obsahové návaznosti; mj. jej citoval Jaroslav Krček ve svém houslovém koncertu a slovenský skladatel Roman Berger ve své varhanní kompozici Exodus II. V zahraničí navázal Kabeláč kontakty se Service de la Recherche de I\'O.R.T.F. a s Centrem pro elektronickou hudbu v Utrechtu. Získané poznatky předal české tvůrčí veřejnosti v seminářích elektronické a konkrétní hudby, uspořádaných Československým rozhlasem v letech 1968-70.
Miloslav Kabeláč s oblibou vycházel z jednoduchého tónového materiálu, mnohdy lidově zabarveného, který však uváděl do nekonvenčních a netradičních slohových souvislostí. Taková je kupříkladu již jeho raná kantáta \"Neustupujte!\", jíž protestoval proti okupaci Československa fašistickým Německem v roce 1939. Následovaly sbory na texty tehdy společensky aktuálního básníka Jiřího Wolkera. Další kompoziční rysy, typické pro celé další skladatelovo dílo - racionální kompozice s využitím umělých modů, do detailu formovanou strukturou a výraznou instrumentací spolu s osobně cítěnou humanistickou angažovaností - se vyhranily v I. symfonii in D pro smyčce a bicí a ve II. symfonii in C pro velký orchestr, která v roce 1948 získala zemskou cenu, byla provedena na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro a v roce 1949 pak na festivalu ISCM v Palermu.
Po roce 1945 vznikla řada děl inspirovaných foklórem, z nichž jmenujeme Milostné písně pro soprán, baryton a klavír a Myslivecké písničky pro baryton a 4 lesní rohy. Současně vznikaly velké symfonické koncepce - orchestrální passacaglia Mysterium času, III. symfonie in F pro varhany, žestě a tympány, IV. symfonie in A \"Komorní\" a V. symfonie b moll \"Dramatická\" pro soprán bez textu a orchestr. V okolí těchto velkých děl vznikala vývojově důležitá díla komorní; Fantazie pro varhany g moll a d moll s výrazným Kabeláčovým \"pramotivem\" - motivem s malou tercií procházejícím celou jeho tvorbou. Ci zokrajné motivy pro klavír, v nichž se zrcadlí Kabeláčův hluboký zájem o mimoevropské hudební kultury, dále klavírní Preludia, Balada pro housle a klavír, Saxofonová suita aj.
Na sklonku padesátých let a v šedesátých letech byl Miloslav Kabeláč v živém kontaktu se soudobým hudebním děním ve světě. Aniž by přerušil kontinuitu se svým dosavadním tvůrčím vývojem, přijímá a samostatně domýšlí řadu podnětů Nové hudby. Jeho tvorba nachází ohlas v mezinárodním měřítku a dostává se jí ocenění na významných festivalech. Za orchestrální skladbu Hamletovská improvizace obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda a Cenu české hudební kritiky. V roce 1965 vznikla skladba Eufemias Mysterion pro Varšavský podzim, kam byl skladatel pravidelně zván od poloviny 50. let, kdy se stal laureátem Wieniawského soutěže za Baladu pro housle a klavír. Kabeláčův význam byl v r. 1967 oficiálně oceněn udělením titulu zasloužilý umělec. VII. symfonie byla komponována pro orchestr v Baden Badenu. Kabeláčovo výrazné užívání bicích nástrojů, patrné již v jeho kantátě \"Neustupujte!\" a 1. symfonii vedla soubor Les Percussions de Strasbourg k objednávce skladby pro své obsazení. Tak vzniklo 8 invencí pro bicí nástroje, které byly poprvé provedeny v roce 1965 ve Strassbourgu jako balet a od té doby se dočkaly okolo tisíce provedení. Nahrávka na desku Philips byla vyznamenána Grand Prix Edison. Díla se pak ujímaly mnohé skupiny bicích nástrojů a baletní soubory, z nichž jmenujeme alespoň newyorkskou baletní skupinu Alvina Aileyho. Pod dojmem tohoto úspěchu vznikly další skladby pro bicí nástroje: Otto ricercari, rovněž často uváděné a VIII. symfonie \"Antifony\" pro soprán, smíšený sbor, bicí nástroje a varhany, komponovaná podobně jako VII. symfonie na úryvky z biblického textu, jejichž význam Kabeláč svou hudbou monumentalizoval ve smyslu obecně humanistické víry v lidský cit, rozum a vůli. Významná byla světová premiéra VIII. symfonie v roce 1971 na 33. mezinárodním hudebním festivalu ve Štrasburku, kde zaznělo také sté provedení Osmi invencí pro bicí, i její československá premiéra v roce 1984.
Pro monumentální díla posledního tvůrčího období nalezl Miloslav Kabeláč inspiraci v českých dějinách. Šestivětá elektroakustická kompozice \"E fontibus Bohemicis\" s podtitulem Šest obrazů z českých letopisů, dokončená v roce 1972, je zpracováním zvuku největšího pražského zvonu \"Zikmund\", k němuž v průběhu práce skladatel připojil nejstarší český chorál, varhanní znění husitské písně, úryvek z nejstarší české, latinskz psané kroniky (Kosmovy) a slova Jana Husa, jimiž skladba vrcholí. Skladba \"Proměny°, dokončená v roce 1979 ve dvou verzích, velmi náročná na interpretaci zejména ve vokální podobě, je opět novým zpracováním chorálu \"Hospodine, pomiluj ny!\"
Kabeláčovo dílo originálně syntetizuje staré i nové, racionální a senzuální, evropské i mimoevropské, je to dílo s rysy jedinečné osobní syntézy, které se stalo součástí panoramatu světové hudební kultury 2. poloviny 20. století. Notové vydavatelství Editio Bärenreiter Praha připravilo koncem 90. let ediční projekt, v jehož rámci chce postupně vydat celé Kabeláčovo dílo tiskem.