JAN HANUŠ studoval skladbu soukromě u Otakara Jeremiáše a souběžně se na pražské konzervatoři vzdělával v oboru dirigování. Potom pracoval jako redaktor a šéfredaktor ve vydavatelstvích, jejichž pokračovatelem byl po roce 1948 Supraphon (nyní Editio Bärenreiter), ve vydavatelství Českého hudebního fondu Panton ve funkci ředitele, dále byl činný ve Svazu česko¬slovenských skladatelů, byl předsedou České společnosti pro hudební výchovu, členem řídícího výboru ISME (Mezinárodní společnost pro hudební výchovu) a předsedou její české sekce, místopředsedou České hudební společnosti, členem festivalového výboru Pražského jara, je podepsán jako editor na edicích souborných vydání děl Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha, spolupracoval na kritickém vydání díla Leoše Janáčka aj.
Ve svém skladatelském díle Jan Hanuš navazoval na českou tradici smetanovsko-dvořákovskou a následoval tak svého učitele Otakara Jeremiáše. S ním měl společný i smysl pro obsahovou závažnost děl, velkorysou architektoniku, plný až hutný orchestrální zvuk a neselhávající hudebně dramatický smysl. Hanušův přístup ke kompozičním úkolům byl opravdu hledačský, proto byla vývojová linka jeho tvorby proměnlivá, směřující neustále k novým hudebně obrazovým představám. Raná Hanušova tvorba měla své dominanty v dílech vášnivě patetických, filozofických a vlasteneckých, jako je např. opera Plameny. V prvém poválečném desetiletí převládala ve výrazu jeho děl lyrika, v souhlase s dobovou estetikou blízká národní tradici (II. symfonie, Český rok), od konce 50. let byl patrný sklon ke komplikaci hudebně vyjadřovacích prostředků v souladu s tehdejším celoevropským vývojem (III. symfonie), jež zahrnoval i kombinaci tradičních vyjadřovacích prostředků s elektronikou (zejména v opeře Pochodeň Prométheova). Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou obdobím zralosti a syntézy všech předchozích postupů a jejich prohloubeného užívání. Skladatel vždy směřoval ke zdůrazňování velkých duchovních hodnot české i zahraniční kultury a tak nacházíme v jeho skladbách akcentovaná poselství antiky, renesance, lidové kultury i podnětů ze současnosti. Platí to jak pro scénické dílo, kantátovou, sborovou a písňovou tvorbu, ale i pro mnohé ryze instrumentální skladby. Např. Suita drammatica pro smyčcové kvarteto je studií k opeře Plameny na námět událostí v Paříži za 2. světové války, Noční divertimento pro dvě smyčcová tria je inspirováno poezií Jaroslava Seiferta aj.