Lubor Bárta kvalitou a osobitostí své tvorby ovlivnil profil české skladatelské generace, která vstupovala do hudebního života kolem poloviny 20. století. Narodil se ve venkovském prostředí s dlouhou kantorskou tradicí. První kompoziční pokusy učinil ve dvanácti letech, hrál dobře na housle a virtuózně na klavír. Mohl volit koncertní dráhu; uplatňoval se však především jako doprovazeč. Byl typem s rovnoměrně vyvinutými sklony uměleckými i intelektuálními, čemuž odpovídalo i jeho vzdělání. Po absolvování gymnázia studoval hudební vědu a estetiku na filozofické fakultě Karlovy univerzity (1946-48). Kompozici se učil u Jaroslava Řídkého nejprve soukromě a pak jako řádný posluchač v jeho třídě na Akademii múzických umění (1948-52). Zde byl orientován na domácí tradici, ale objevil také blízkost poetiky evropských modernistů 20. století - Stravinského, Honeggera, Bartóka. Z originální syntézy a transformace těchto podnětů se rodil Bártův kompoziční styl.
Ve svých skladbách Bárta vyniká vnímavostí k zvláštnostem nástrojových možností a mistrovskou představivostí v práci s hudebním materiálem ve všech jeho složkách. Vzácně se zde snoubí jiskřivá muzikální nápaditost s koncepčností myšlení. V dramaturgii kompozičního celku vytváří napětí střetáváním poloh jitřivě hloubavých s plochami energického vzepětí, přičemž se téměř vždy dokázal vyhnout jakékoliv hudební rétoričnosti. Spontánnost, melodická přirozenost rozrušovaná drsnou konfliktností, harmonicky složitá témata pojednávaná evolučně až do dramatických gradací, to jsou znaky skladatelovy hudební řeči ve všech žánrech, kterým se věnoval. Věřil účinnosti koncertantního principu a možnostem uvolněné sonátové formy. Často se těmito prostředky vyjadřoval a zachycoval životní pocity bez pomoci programních proklamací, silou výrazu a soustředěnou až briskní stylizací.
Plnokrevně pulsující sonáty vytvořil L. Bárta pro celou řadu nástrojů: klavír, housle, violoncello, flétnu, klarinet, kytaru, cembalo. Ve výčtu jeho děl tvoří významnou položku ansámblové komorní skladby; tři smyčcové kvartety, dva dechové kvintety, díla pro komorní orchestr. S přísnou odpovědností se stavěl k práci na symfoniích, odhodlal se k ní třikrát. Oblibu autorových instrumentálních koncertů dokumentují návraty interpretů k provádění jak obou koncertů houslových, tak klavírního i violového. Všechny byly též zaznamenány na gramodeskách (Supraphon, Panton). Ve zralých opusech z přelomu šedesátých a sedmdesátých let se plně prezentuje romantický náboj Bártovy hudby, toužící překonat bolest z odcizenosti a nalézt mír v prosté vroucnosti.