Bárta Jiří
- Rok narození - Úmrtí:
- 1935 - 2012
Životopis
Jiří Bárta pocházel z kantorské rodiny, jeho otec František Bárta byl učitelem a dával mu první lekce ve hře na housle, ty však Jiřího Bártu nezaujaly tolik jako hra na klavír. Stal se soukromým žákem uherskobrodského varhaníka a skladatele Emila Háby (bratrance Aloise Háby), který jej přivedl k rozhodnutí věnovat se hudbě. Po ukončení gymnaziálního studia v Uherském Brodě byl Jiří Bárta přijat ke studiu hry na klavír na brněnské konzervatoři. Tam nalezl vynikajícího pedagoga ve Františku Schäferovi, který rychle odhadl jeho dispozice a vedl jej k poznávání děl klasiků 20. století (Bártův absolventský koncert na konzervatoři např. pozůstával z děl S. Prokofjeva). V posledních ročnících na konzervatoři studoval současně jako druhý hlavní obor skladbu pod vedením Františka Suchého. Takto technicky připraven byl přijat ke studiu kompozice na Janáčkově akademii múzických umění. Jeho pedagogem se stal Vilém Petrželka (1958-1960) a po jeho penzionování Theodor Schaefer (1960-1962). Daleko větší vliv nežli tito skladatelé, vyjadřující se na bázi programovosti, lineárně vedených hlasů a na půdorysu rozlehlých forem, na něj měli mladí pedagogové Miloslav Ištvan a Ctirad Kohoutek, kteří studentům zprostředkovávali seznámení s tvorbou 2. vídeňské školy, Bartóka a dalších klasiků 20. století a s aktuálními směry a tendencemi současné západní avantgardy. Následné absolvování postgraduálního kurzu experimentální a elektronické hudby na JAMU (1969-1971) stejně jako účast na prázdninových kurzech v Darmstadtu ( 1969) posílily jeho orientaci na tzv. Novou hudbu.
Po absolvování povinné dvouleté vojenské prezenční služby vyučoval Jiří Bárta hře na klavír na základních uměleckých školách v Uherském Brodě a později v Brně a roku 1968 se stal pedagogem brněnské konzervatoře, nejprve jako korepetitor tanečního oddělení a později jako vyučující hudebně teoretických předmětů a skladby. Jako dlouholetý profesor této školy vychoval řadu talentů, k jeho žákům patří např. Alexander Müller, Karel Škarka a Jaroslav Kopecký.
Jiří Bárta byl spolu s Leošem Faltusem a Bohuslavem Řehořem představitelem první skladatelské generace, která v tehdejším Československu prošla v plné míře vysokoškolským školením reflektujícím tvorbu ne}významnějších klasiků 20. století a nové proudy tehdejší hudby (na rozdíl od generací předchozích, vychovávaných v duchu postromantismu). Příznačný pro tuto situaci byl absolventský koncert všech tří zmiňovaných skladatelů 18. 6. 1962 v Brně, na němž zazněly skladby vesměs dodekafonicky koncipované, což znamenalo generační přihlášení se k odkazu 2. vídeňské školy. V době studií působila na Jiřího Bártu tvroba tzv. evropských klasiků 20. století Prokofjeva, Honeggera a Hindemitha, později, v době vysokoškolského absolutoria, zejména skladatelé 2. vídeňské školy a Béla Bartók. Vedle těchto vlivů se však prosazovalo i osobité, hledačské úsilí autorovo, které jej vedlo zejména k preferenci určitých intervalů a kvartové harmonie.
V 70. letech obohacoval Jiří Bárta svůj projev o historizující momenty: v Barokní suitě in D pro komorní ansámbl (1971, přepracováno 1973) poprvé užil koláže barokních prvků stojících v kontrapozici vůči novodobému hudebnímu projevu a tento princip využil i v Dithyrambu pro orchestr a 3 Caprices pro akordeon (1976).
Na konci 70. let dospěl Jiří Bárta ke svému vyzrálému, osobnímu projevu (poprvé v Iluminacích pro dva klavíry, 1977). Je zakotven v diatonice a jeho určujícím rysem je lyrika nevylučující ovšem expresivnost. Skladatel pracuje způsobem montáže kontrastních prvků a v popředí jeho pozornosti je stavba, vývoj formy tak, aby zřetelně diferencované objekty vytvořily homogennf, logicky utvářený a plastický celek s dostatečně širokou paletou informací. Základem jeho skladeb jsou krátké motivické útvary - objekty, jež se opakují a setkávají v různých sestavách. Pro celek je určující střídání, prolínání nebo překrývání samostatných vrstev, vytvářející proměnlivou hustotu zvuku.
Z významných skladeb autorova pozdního, syntetizujícího tvůrčího období je to především Koncert pro violu a orchestr (2001), který vychází z klasické koncepce koncertu s vedoucí rolí sólisty. Dále pak Zátiší pro housle, klarinet a klavír (2002), které vzniklo z podnětu souboru Sonata a tre a představuje skladbu v rámci autorova snažení neobvyklou jak stručností, tak jistou náznakovostí, "neuzavřeností" formy, přičemž jde o jakýsi pendant minimalistických trendů, skladba statického charakteru bez výrazně dramatických kontrastů, se závěrem navozujícím pocit zastaveného času.
Ocenění
1984 - Výroční cena Svazu českých skladatelů a koncertních umělců za rok 1986 (za Concerto da camera per pianoforte ed archi)
1990 - Výroční cena Českého hudebního fondu za rok 1990 (za Reliéfy pro orchestr, 1988)
1991 - prémie Českého hudebního fondu za rok 1991 (za Hudbu pro smyčce / In memoriam Miloslav Ištvan, 1990).
© 2012-2024 Musicbase.cz
Webdesign a hosting Nux s.r.o.
Informace o webu | Mapa stránek | RSS | Statistika | CMS
Kontaktní informace
Hudební informační středisko, o.p.s.
tel: 257 312 422 | e-mail: his@musica.cz