Hudební skladatel a teoretik Václav Felix studoval v době svých středoškolských studií soukromě klavír, violoncello, hudební teorii a skladbu. Po maturitě absolvoval abiturientský kurz při pražské konzervatoři a vystudoval potom skladbu na hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze ve třídě Pavla Bořkovce a Václava Dobiáše (absolutorium 1953). Své vzdělání si doplnil ještě tříletou vědeckou aspiranturou u hudebního teoretika Karla Janečka, získal doktorát filozofie a hodnost kandidáta věd. Byl redaktorem časopisu Hudební rozhledy, tajemníkem Svazu československých skladatelů a od roku 1960 působil pedagogicky na hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze, od r. 1973 jako docent, od r. 1979 jako vedoucí katedry teorie a dějin hudby, v roce 1985 jmenován profesorem (do důchodu odešel v roce 1989). V létech 1978 až 1989 zastával funkci místopředsedy tehdejšího Svazu českých skladatelů a koncertních umělců.

Václavu Felixovi se dostalo četných uznání a ocenění, mj. obdržel Cenu ministra kultury ČSR (1976), čestný titul Zasloužilý umělec (1978) a Cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (1980).

Hudebně teoretické spisy Václava Felixe:
Smetanova harmonie, disertační práce (archiv Karlovy university Praha)
Uplatnění principu čisté tóniky v Lisztově Sonátě h moll (Živá hudba, Praha 1973)
Základní harmonické principy u Bohuslava Martinů (Živá hudba, Praha 1976)
Přínos díla Karla Janečka pro hudební analýzu (Hudební rozhledy 1978 - XXXI/6, str. 274-279)
Příspěvek k poznání specifických rysů Janáčkova sonátového slohu (Živá hudba, VII, Praha 1980)
Základní problémy nauky o hudebních formách (Živá hudba VIII, Praha 1983)