Vladimír Tichý maturoval 1964 na Střední průmyslové škole (obor stavba elektrických strojů a přístrojů). Hudbě se věnoval od jedenácti let: nejdříve se v Osvětové besedě Praha 3 učil hrát na akordeon (již zde se zajímal o hudební nauku, vyučovanou Jiřím Váchalem, a pokoušel se o komponování), na klavír se v souvislosti s vážným zájmem o skladbu učil soukromě u Anny Šenflukové při studiu na průmyslové škole. V letech 1964-70 studoval na Lidové konzervatoři v Praze (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka) skladbu a hudebně teoretické discipliny (učitelé Vadim Petrov, Zdeněk Zahradník, Věroslav Neumann). Ve studiu pak pokračoval na Hudební fakultě Akademie múzických umění ve třídě Jiřího Pauera (1970-75, studium ukončil Symfonií č. 1). Absolvoval dvouměsíční studijní pobyt (1973) na Academia Chigiana v italské Sieně (skladatelské kursy Nové hudby u Franca Donatoniho), čtyřsemestrální postgraduální studium oboru hudební teorie u Karla Risingera na HAMU (1977-79) a za vedení stejného pedagoga externí vědeckou aspiranturu (1983-88, CSc. 1989).
Nejprve byl zaměstnán (1964-75) jako samostatný konstruktér, poté pracoval na HAMU jako odborný pracovník archivu zvukových záznamů (1975-77). Vyučoval 1977-88 hudebně teoretické předměty na Konzervatoři pro zrakově postiženou mládež (dnes Deylův ústav; od 1986 ve vedlejším pracovním poměru; externí spolupráce až do 1996). Od 1978 působí na HAMU: do 1986 ve formě externí spolupráce, od 1986 v hlavním pracovním poměru jako odborný asistent, od 1989 docent, od 1997 profesor pro obor hudební teorie. V letech 1992-97 zde řídil Ústav teorie hudby, od 1997 zastává funkci proděkana pro uměleckou a pedagogickou činnost. Vedle toho působil 1995-97 i na katedře muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého jako pedagog pro obor hudební teorie, od 1994 pedagogicky spolupracuje s Gymnáziem Jana Nerudy v Praze (připravil návrh osnov hudební teorie pro hudební větev gymnázia, pedagogicky se podílí na experimentálním ověření zahajovacího běhu studia, zastává funkci metodického poradce pro hudební teorii).
Je členem České společnosti pro hudební vědu, Společnosti skladatelů Asociace hudebních umělců a vědců, sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost, mezinárodní společnosti Internationale Cooperative and Comparative Musicology, Umělecké rady HAMU, Ústavu teorie hudby HAMU a oborové rady pro doktorské studium oboru hudební teorie na téže fakultě. Od 1999 je členem pracovní skupiny pro obory umělecké, uměnovědné a uměleckovýchovné při Akreditační komisi pro vysoké školy ČR, od 2002 též členem umělecké rady Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Dlouhodobě spolupracoval s Hudební mládeží (v devadesátých letech byl členem výboru), podílel se na přípravě dramaturgie několika ročníků Mladé Smetanovy Litomyšle, apod.
Vyvíjí i hudebně popularizační apod. činnost, konal např. přednášky O hudební improvizaci (pro seminář zrakově postižených učitelů hudby v Benešově, 1988), Býti skladatelem aneb zkameněliny v nás (pro Českou hudební mládež ke 100. výročí narození A. Honeggera, Praha 1992, Anežský klášter), Klasicko-romantická hudební tradice (pro Univerzitu třetího věku, Praha 1994), Systematika hudební kinetiky a její analytická aplikace na příkladu symfonické věty A. Honeggera Pacific 231 (pro pedagogy a posluchače hudební výchovy pedagogické fakulty Západočeské univerzity, Plzeň 1995), Výchova k aktivnímu poslechu hudby (pro učitele hudební výchovy základních škol, Pedagogické centrum Praha 1995), Býti skladatelem (pro seminář k problematice výuky skladby a příbuzných disciplin na Hudební škole hl. m. Prahy a Gymnáziu Jana Nerudy, Praha 2001), Usilujeme o aktivní poslech hudby (pro Českou hudební mládež, Klub HAMU 2002), Speciálně pedagogické přístupy k výuce hudebně teoretických disciplin. Výchova k aktivnímu vztahu k hudbě: hudebně teoretická výuka jako jedna z cest (pro pedagogy Konzervatoře J. Deyla. Praha 2003). Píše též recenze CD pro časopisy Hudební rozhledy a Musica, texty k programům České filharmonie, atp. Autorsky spolupracoval s Ústavem pro hudební vědu Akademie věd ČR na nedokončeném projektu Akademické hudební encyklopedie (vypracoval na 300 hesel), připravuje pořady pro Český rozhlas (např. Vynálezci hudby, 36-dílný cyklus pořadů pro děti o hudbě a jejích tvůrcích) apod.
Těžištěm Tichého práce je vědecký výzkum a přenášení jeho výsledků do výuky skladatelů i dalších hudebníků. V oboru hudební teorie představuje (po Karlu Janečkovi a Karlu Risigerovi) předního představitele mladší generace badatelů. V zaměření (nikoli ovšem výlučném) na hudbu 20. století mu velmi pomáhá jeho hodnotná skladatelská činnost, preferovanými oblastmi zkoumání jsou hudební kinetika, tektonika, zvuková barva, analýza skladeb, vztah teorie a kompoziční resp. pedagogické praxe. Hranici mezi tvůrčí prací uměleckou a teoretickou nevnímá jako ostré rozhraní, obě oblasti cítí jako dvě komplementárně se doplňující pole se vzájemným průnikem, s možností oboustranného vzájemného obohacování.
Kromě publikovaných prací uvedených dále zpracoval řadu témat pro přednáškové účely a seznámil s nimi odbornou veřejnost v rámci různých konferencí, seminářů a pracovních zasedání: např. K systematice clustrů, Tektonická úloha kinetiky v Honeggerově symfonické větě Pacific 231, Úloha kinetiky v tektonické výstavbě expozice I. věty Symfonie op. 21 A. Weberna, Hudebně teoretické aspekty práce s mikrointervaly, Systematika kinetiky, K některým otázkám výuky harmonie na středních a vysokých hudebních školách, K tektonické úloze kinetiky ve Svěcení jara I. Stravinského v souvislosti s jeho názory na otázky metrorytmiky, Harmonické pole, K systematickým a metodickým otázkám výuky hudebních forem, Několik poznámek k ověření nových obsahových a metodických námětů k hudebně teoretické složce středoškolské výuky hudby, Smysl a poslání hudební teorie při vysokoškolském studiu hudby, Místo nauky o kontrapunktu v soustavě hudebně teoretických disciplin, Hudební analýza jako stimul a nástroj rozvoje kreativity, K aktuálním otázkám hudebně teoretické složky výchovy praktických hudebníků, Nehierarchické a polohierarchické melodické a harmonické útvary v klasicko-romantické harmonii jako faktor narušující tonální hierarchii, Vztah základního výzkumu a pedagogické aplikace v oboru hudební teorie, Parametry hudební struktury jako předmět zkoumání hudební teorie, Dvojí teoretický pohled na fenomén zvuku, Pojednání barvy zvuku hudební teorií a její místo v soustavě současných hudebně teoretických disciplin, Hudební teorie v rámci učebního plánu hudební větve pražského gymnázia Jana Nerudy, Chaos a hudba, apod.
Skladatelsky se Tichý uplatňuje zejména v oblasti tvorby symfonické, komorní a vokální, dílo není rozlehlé, ale koncentrované a ceněné. Materiály k řadě děl pořídil Český hudební fond, nahrávky Český rozhlas. Pro Tichého hudební myšlení a cítění resp. dílo skladatelské je příznačné sepětí s tradicí: blízcí jsou mu Bach a vůbec barokní hudba (viz např. skladby Šest invencí pro orchestr a Symfonické preludium), Brahms, z klasiků 20. století Honegger, Martinů, Hindemith, Prokofjev, Šostakovič (jeho památce věnoval Koncert pro violoncello a orchestr), usiluje o řád, stavebnost ve všech složkách projevu, cizí jsou mu improvizování, nahodilost, povrchnost. Základem je především detailní péče o rozvíjení bohatých a mnohostranných vnitřních vztahů při rozvíjení „organismu\" hudební struktury.